Když byl 15. března 1939 obsazen i zbytek českých zemí, stalo se klíčovým úkolem německé armády kromě zabrání území také převzetí čs. vojenských prostorů, posádek a techniky. Vojenský výcvikový tábor u Vyškova oficiálně převzal Wehrmacht 26. března 1939 a pod jménem Truppenübungsplatz Wischau jej začal využívat pro výcvik vlastních vojsk. Němci nelenili, přebrali veškeré plány na výstavbu a brzy také začali plánovat rozšiřování prostoru z jeho stávajících hranic. Organizační přípravy na tuto akci zahájilo protektorátní Ministerstvo vnitra v roce 1940 poté, co výnos říšského protektora von Neuratha nařídil rozšíření cvičiště.
 |
| Skica starých a rozšířených hranic výcvikového prostoru na návrhu z roku 1940 |
Je třeba podotknout, že rozšiřování výcvikového prostoru neprobíhalo se záměrem ryze vojenským. Po válce totiž mělo vysídlené území posloužit vytvoření německého koridoru napříč Moravou, konkrétně vytvořit spojnicí mezi německými ostrůvky na Olomoucku, Vyškovsku a početnými Němci na Brněnsku. Tento proces měl být součástí německého plánu na celkovou germanizaci a ovládnutí prostoru Moravy a Čech.
Původní plán zamýšlel vystěhování v celkem čtyřech etapách. Úsek Ia s termínem do 1. dubna 1941, úsek Ib do 1. listopadu 1941, úsek II do 1. dubna 1942 a úsek III do 1. listopadu 1942. Celá tato akce měla využít jako organizační vzor již probíhající vysídlování výcvikového prostoru u Milovic. Prakticky ihned byly započaty přípravné práce, brzy se však ukázalo, že stanovené termíny jsou nereálné a proto došlo v průběhu války k jejich několikerým úpravám, z nichž první byla zvažována již koncem ledna 1941.
Dne 16. prosince 1940 předal velitel výcvikového prostoru podplukovník Hammerschmidt zástupcům okresního úřadu ve Vyškově mapu, na které byly zakresleny zamýšlené změny hranic a mimo jiné jim také sdělil, že vojenská stavení správa bude potřebovat asi 5 000 dělníků a lesní správa dalších 700.
Pro potřeby a organizaci vystěhování byla koncem února 1941 ministerstvem vnitra zřízena Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra (Aussiedlungskanzlei des Ministeriums des Innern) se sídlem ve vyškovském zámku. Jako její pobočky byly zřízeny „místní úřadovny“ se sídlem v Otinovsi, Studnicích a Drahanech. Kromě toho byly posíleny i osádky místních úřadoven četnictva, které měly „být přestěhovalcům nápomocny ve všech věcech týkajících se vlastního stěhování“. Dá se však spekulovat o tom, že byly posíleny spíše z důvodů bezpečnostních pro případ nepokojů mezi vystěhovalci.
 |
| Vyhláška o vystěhování v rámci etapy IIIb |
Dne 8. února 1941 bylo ohlášeno, že vystěhovalci se nesmějí stěhovat na okres vyškovský, prostějovský, olomoucký, brněnský a do okresů a měst s německou menšinou. Od 17. února museli lidé podávat žádosti o schválení nového bydliště německými úřady. Občané z vystěhovávaných obcí si byli nuceni nalézt náhradní ubytování, buď zakoupením nových nemovitostí, na které však většinou neměli dost prostředků, nebo sehnáním podnájmu. Ubytovacích kapacit se však nedostávalo a tak často žily vystěhované rodiny v nedůstojných podmínkách, například jen v jediné světnici. Někteří občané však nebyli zcela odříznuti od svých statků, neboť vojenská správa z řad místních občanů najímala například lesní dělníky. Ti pak mohli obdělávat své polnosti. K práci ve výcvikovém prostoru jim bylo vydáno speciální povolení.
Po dokončení etapy Ia měly dotčené četnické stanice vypracovat zprávu o zkušenostech a poznatcích získaných při stěhovací akci, který by mohly ulehčit stěhování v rámci etapy Ib. Velitel četnické stanice v Rychtářově (přesunuté do Moravských Prus), vrchní strážmistr Zaorálek vypsal ve své zprávě mimo jiné následující poznatky: "Doporučuji z vlastní zkušenosti, aby v evakuovaných obcích byli služebně přiděleni pokud možno příslušníci četnictva místních poměrů znalí, neb svým působením na většinu občanů přimějí tyto k brzkému a snadnějšímu vystěhování. Dále doporučuji zhotovení tabulí a lístků na odebrané klíče. Lístky na klíče budiž zhotoveny tak, jak je měla četnická stanice Rychtářov, kde při přebírání vystěhovaných domů odebral se klíč pouze od hlavních dveří, kdežto ostatní klíče zůstaly trčeti zevnitř ve dveřích, takže na četnické stanici byly pouze klíče od domů, což se dalo pak snadněji kontrolovati, než kdyby byly odebrány klíče od všech dveří."
Do vystěhování bylo zapojeno celkem 33 obcí z vyškovského, blanenského a prostějovského okresu a provádělo se v pěti vlnách:
-
Etapa Ia, (dokončena 31. 3. 1941) zahrnovala tyto obce: Rychtářov, Lhota, Pařezovice, Opatovice, Hamiltony
-
Etapa Ib, (dokončena 31. 10. 1941) zahrnovala obce Radslavice, Radslavičky, Podivice a Zelená Hora
-
Etapa II, (dokončena 30. 11. 1942) zahrnovala obce Studnice, Odrůvky, Otinoves a Hartmanice
-
Etapa IIIa, (ukončení k 31. 10. 1943) zahrnovala tyto obce: Nové Sady, Březina, Drahany, Bousín, Repechy, Rozstání a Hamry
-
Etapa IIIb, (probíhala v rozmezí 30. 4. 1944 – 16. 4. 1945, některé obce vystěhovány jen částečně) zahrnovala obce Lipovec, Kulířov, Marianín, Krasová, Senetářov, Molenburk, Kotvrdovice, Baldovec, Jedovnice, Housko, Krásensko, Podomí a Ruprechtov
Všechny obce se vzhledem k válečné situaci Němcům vysídlit nepodařilo, takže například Jedovnice nebo Ruprechtov zůstaly ušetřeny. Za osud svých obcí přitom jejich obyvatelé mnohdy houževnatě bojovali. Například ještě 22. ledna 1945 dorazili do kanceláře státního presidenta Háchy zástupci obce Ruprechtova, starosta Martin Gryc a člen zastupitelstva František Tesař s žádostí o odložení započatého stěhování vzhledem k obtížným zimním podmínkám.
Podobné snahy přitom probíhaly i v rámci předchozích etap a někdy se setkaly alespoň s částečným úspěchem, když byly termíny vystěhování odsunuty. Není jistě bez zajímavosti, že o záležitostech týkajících se rozšiřování Truppenübungsplatz Wischau také Hácha 19. března 1942 jednal se zastupujícím říšským protektorem Heydrichem, podobně jako s jeho předchůdcem Konstantinem von Neurathem nebo vojenským velitelem protektorátu generálem Erichem Fridericim. Snažil se, aby vystěhování z okolí Milovic, Vyškova nebo Brd bylo "odsunuto do konce války", přičemž argumentoval úbytkem zemědělské půdy v již tak přelidněných zemích Čech a Moravy.
 |
| Nadmíru symbolický přebal knihy nejen o vystěhování Krásenska vydané v roce 1946 |
Prakticky ihned po skončení bojů se začali vracet první vystěhovalci zpět do svých domovů. Někteří našli své nemovitosti v pořádku, jiným zbyly jen trosky. Ti jejichž domy nebyly obyvatelné mnohdy využili nabízené příležitosti obsadit prázdné domy po Němcích odsunutých z vyškovského jazykového ostrůvku nebo z pohraničí. Většina se však pustila do náročné obnovy svého obydlí a obce. Nešlo přitom o úděl jednoduchý, o čemž svědčí i zápis z pamětní knihy Bousína: „První starostí všech vystěhovaných obyvatel Drahanska je vrátit se do svých domovů. Do rozbitého, ale domů. Jak vypadala naše obec! Domy poškozeny, mnohé pobořeny. Střechy strhány, vytrhána okna, dveře, elektrické vedení zničeno, podlahy vytrhány, sporáky zbořeny a rozebrány. Co zůstalo, bylo dokonale znečistěno. Ploty kolem zahrádek a domů odklizeny a spáleny. Dvory, náves, a pole zarostlé býlím, bodláčím a plevelem. Každý se snaží opravit aspoň to nejnutnější k obývání. Jde to těžko, je nedostatek řemeslníků, potahů a hlavně materiálu. Není čím svítit. Občané spí na prázdných půdách nebo i venku. Chtějí-li alespoň něco teplého denně sníst, musí si vařit venku na ohništi aspoň černou kávu. Až je obydlí trochu opraveno, pak teprve se může nastěhovat celá rodina a případně dobytek.“
Jiří Suchánek
Literatura, zdroje:
Archiv Kanceláře Prezidenta republiky Praha
Státní okresní archiv Vyškov
Moravský zemský archiv Brno
Martinásek, P.: Paměti obce Rychtářova. Rychtářov 1970
